Jakube, ač se jedná o článek věnovaný tvému konci, dovolím si zde zavzpomínat, když jsem tě poprvé zahlédl v roli trenéra. Bylo to na Stříbrníkách, kdy jsi trénoval nějaký “B” tým, já přišel o trošku dříve a viděl tě nahánět tvé svěřence s hokejkou za hlavou…vzpomínáš? Poté jsme se dozvěděli, že jsi náš nový trenér u juniorů a strašně jsme se tě báli (smích).

JK: Ústecká legenda? (smích), ale prdlačku, obyčejnej hráč, kterej trochu přetáhl svůj florbalovej věk. Teď k otázce, samozřejmě, že si na to pamatuju. Nevím teď z hlavy úplně přesně, ale mohl to být rok 2003 nebo 2004? Začalo to setkáním Viktora Procházky v Rumburku na hale, kde mi nabídl možnost trénovat starší žáky B ve Victorce. Přišlo mi to jako zajímavá nabídka, a tak jsme si plácli. Tím dnem jsem se v podstatě upsal svou krví na dalších skoro 20 let trénování. Musím říct, že tedy ty začátky byly dost šílený (smích), protože s trénováním jsem zkušenosti moc neměl. Tenkrát v tom „béčku“ byla taková zajímavá směsice hráčů, od těch docela šikovných, na kterých se dalo pracovat, přes ty nešikovné až skoro levé až po úplné flinky a ignoranty, kteří mě srali nejvíc a taky to dostávali pěkně sežrat. A ač je to už pěkná řádka let, jeden z těch flinků má podle mě stále obtisklou mojí čepel na svym zadku (smích). U béčka Victorky jsem moc dlouho nevydržel. Zřejmě Viktor Procházka pochopil, že se musí moje energie vložit někam smysluplněji, než jen do čepelí, které lískají zadky flákačům. Konec v béčku starších žáků a přestup k trénování nově vzniklým juniorům se v podstatě stal odrazovým můstkem k trénování jako takovému a vším co k tomu patří. Tady jsem posléze poznal i své budoucí spoluhráče a další hromadu skvělých lidí, kteří byli do florbalu tenkrát stejně zapáleni jako já. Nutno dodat, že jsem převzal hráče, kteří byli perfektně technicky připraveni z mladších žáků, které měl pod svými křídly Viktor Procházka. Ten klukům dal opravdové florbalové základy a za mě to byl jeden z nejlepších trenérů mládeže.

K florbalu jsi se dostal přes hokej. Jaké byly tvé začátky u florbalu?

JK: Máš pravdu, když jsem skončil s hokejem, někdy v roce 2002, tak mě oslovil bývalý hokejový spoluhráč Filip Ludvík, jestli bych si nechtěl zkusit šťouchnout florbal na Stavbařce. Trvalo mu to asi půl roku, než mě ukecal a já se tam objevil v rozervanejch starejch sálovkách a bez hokejky. Tenkrát ty florbalový hokejky byly trošku jiný, než jak je známe dnes. Opravdu dobrá florbalka značky Canadien stála ranec a dovolit si jí mohl jen málokdo. Ludva mi tu jednu Canadienku na tréninku půjčil a já zářil. Běhal jsem, střílel góly a měl radost. Hrálo se v malé tělocvičně, kde nebyly mantinely, jen stěny, u kterých byly položené koberce, kam se občas zakutálel míček v lepším případě, v tom horším případě si tam někdo při troše nepozornosti mohl dost ošklivě poranit kotník. A hrálo se občas bez brankářů, jen na žíněnky. V rozích byly tyče na šplhání, které občas nejednomu pěkně naložily. Ale i přes všechny tyhle překážky jsem byl nesmírně nadšený. Ze dne na den jsem se stal hráčem TBC 68 a tak se vlastně rozjela má hráčská kariéra. Samozřejmě, začátky byly těžký. Zvykat si na pravidla, která byla dost odlišná od hokeje. Spoustu faulů, které jsem já ale za fauly nepovažoval, spoustu technických chyb. Ale to všechno mi bylo jedno, protože ta radost ze hry, byla neskutečná. A vlastně nejenom ze hry, ze sportu jako takového, který jsem v podstatě do té doby neznal, ale hlavně z té nejlepší party v Tébécéčku, jakou jsem kdy zažil.

Ještě stále jsi historicky nejproduktivnějším hráčem našeho klubu. Na 2. místě je Viktor Kopecký…nebojíš se o svůj rekord a kolik to pro tebe znamená?

JK: Ježiš, on to ještě někdo sleduje? Byly doby, kdy jsem svoje statistiky sledoval hodně, to je pravda, a hodně jsem se dřív honil za góly. Bavilo mě to. Líbilo se mi být lídrem v týmu. Ale postupem času se ty role v týmu měněj. Je to zkrátka normální sportovní koloběh. Ale abych se vrátil k tvojí otázce. Když se podívám na můj počet odehraných zápasů a počet bodů a srovnám to s Vikym, který je druhý a s jeho statistikami, tak mi z toho vychází, že je Viky jasně lepším hráčem a kdyby odehrál stejně zápasů jako já, tak by měl asi o 1 500 bodů víc, než mám já. To, že jsem první, je spíš odraz mojí vytrvalosti a to, že jsem hrál florbal do poměrně vysokého věku, nikoli toho, že bych byl lepší hráč než Viky, nebo kdokoli jiný. A druhá věc je ta, že jsem body sbíral spíše v nižších soutěžích na rozdíl od ostatních, kteří mi šlapou na paty. Opravdu se tam odráží jen to, že jsem hrál florbal tak dlouho. A byl bych moc rád, kdyby můj klubový rekord překonal právě Viky, protože by to znamenalo, že by se vrátil do Ústí. 

Jak hodně se změnilo trénování za tu dobu, co jsi u florbalu?

JK: Tak především už teď nikoho nenaháním po hřišti s hokejkou nad hlavou (smích). Ne, teď vážně. Za ty dvě dekády, co jsem trénoval, bych změnu asi vnímal hlavně v tom, že se florbal zprofesionalizoval, a to napříč všemi kategoriemi. Trenéři mají k dispozici opravdu širokou škálu nejrůznější vzdělávací podpory, a to nejen na portálu florbalové unie, ale zejména na internetu a sociálních sítích. Já jsem začal trénovat v podstatě na jakémsi hokejovém základu s prvky florbalu. Například formy různých cvičení, a hlavně herní systémy jsem sosal ze zahraničních portálů a stránek, protože u nás bylo těchto podkladů jako šafránu. S tím tedy souvisí i změna ve vzdělávání nových trenérů, které je teď mnohem náročnější než dříve. A je to dobře, pokud se chceme florbalově posunout, je zapotřebí mít edukované trenéry, hlavně v nižších kategoriích. Řekl bych, že se výrazně prohlubují a rozšiřují do florbalového podvědomí například různé formy psycholologie, ať už třeba psychologie zdraví nebo psychologie sportu. Poslední a podle mě nejdůležitější aspekt, který florbal změnil, je tok peněz, který nyní do florbalu proudí. Můžete semnou nesouhlasit, ale peníze jsou v dnešní době motorem všeho. Díky penězům od města a od sponzorů, si hráči nemusí kupovat florbalové oblečení, hráči mají například slevy na hokejky, proplácí se doprava, klub si může dovolit nakoupit hráče na hostování, atd atd, těch možností, jak dobře naložit s penězi a klub tím nějak posunout dál, je v současné době opravdu spoustu. Výrazně se zlepšila práce PR a marketingu, zde svou práci výborně odvádějí Jirka Horák a Martin Harmach. Každopádně florbal už není takový, jak jsem s ním začínal já, postupem času se z něj stal velmi populární a oblíbený sport napříč všemi věkovými kategoriemi, což ostatně dokazuje počet registrovaných hráčů florbalu v ČR.  

Jaký okamžik bys ve své hráčské a trenérské kariéry vypíchnul a proč?

JK: Mám mnoho krásných vzpomínek jako trenér, ale i jako hráč. A jako každý trenér i hráč mám několik vzpomínek na úspěchy, ale i na neúspěchy. A samozřejmě je několik, které ti zůstanou v hlavě. Jen namátkou bych zmínil druhé místo MČR STŽ, druhé místo Prague Games s Victorkou, postup do první ligy a postup do Superligy. Nechci tady jmenovat úspěchy, a honosit se, spíše bych zde zmínil možná rozhodnutí, nebo kroky, které jsem učinil a které měly nějaký smysl. Asi nejlepší rozhodnutí, které jsem učinil, byla iniciace spojení dvou ústeckých klubů (TBC a USK Slavie), které mezi sebou válčili a panovala mezi nimi nesmírná rivalita. Protože jsem jako trenér působil v obou týmech, měl jsem výhodu znalosti vnitřního prostředí a byl dobrým kamarádem s ostatními trenéry a funkcionáři. Inicioval jsem proto prvotní setkání, vizi a plány do budoucna. Spojení týmů se nakonec ukázalo jako jedna z nejlepších věcí, které ústecký florbal potkal. A samozřejmě vzpomínám i na okamžiky trpké, zaryté do paměti a které bohužel asi nikdy nevymažu, ani kdybych celých 13 vteřin prosil a řval o odpuštění.

Jaký jsi měl vztah s hráči, když jsi přestal být jejich spoluhráčem a stal se jejich trenérem?

JK: No, upřímně, asi jsem to moc dobře nezvládl. Nedokázal jsem se tak hbitě a pružně přetransformovat z hráče na trenéra spoluhráčů, jako třeba Mára Vojta. V tomhle má u mě veliký obdiv. V podstatě ze dne na den přestal s aktivním hraním a stal se trenérem áčka. A mimochodem velmi dobrým trenérem. Po jeho odchodu, měli nově příchozí trenéři ulehčenou práci, protože většina hráčů už věděla, co má hrát a těžila z jeho taktické připravenosti a propracovaných herních systémů. V tomhle ohledu jsem asi zklamal. Nějak jsem to nedokázal skloubit. Nedokázal jsem radit hráčům, kteří byli lepší než já, jak mají hrát, co mají dělat. Možná i proto jsem měl mnohem více úspěchů jako trenér mládežnických kategorií. Mimochodem David Stummer zvládl přeměnu také velmi dobře a jsem rád, že je David nyní u Áčka, protože má klukům co nabídnout. Troufám si říci, že má A tým po odchodu Marka Vojty zase opravdového florbalového trenéra.

Měl jsi během své trenérské kariéry nějaký okamžik, kdy jsi uvažoval o návratu na hřiště?

JK: Když jsem skončil s aktivním hraním, tak se mi to stávalo každý zápas. Každý zápas jsem si říkal, jestli to nebylo unáhlené rozhodnutí, že bych tam přece ještě tu třetí lajnu mohl hrát a zase se radovat spolu s klukama. Ale jak šel čas, tak se můj florbalový entuziasmus postupně rozplýval do ztracena. Rozhodnutí bylo asi správné i vzhledem k tomu, že jsem měl poslední roky vleklé zdravotní problémy, které mě limitovaly v hraní. Čas bohužel člověk nezastaví.

Jak se podle tebe změnil tým od doby, kdy jsi v něm hrával jako hráč, a nyní jako trenér?

JK: Těžko hodnotit. Samozřejmě se obměnil takřka celý kádr a týmem prošlo několik trenérů, kteří po sobě zanechali určitou stopu. Ale jak jsem se zmínil již dříve, podle mě je teď tým mnohem víc profesionální, než tomu bylo třeba před deseti lety. Tenkrát se ještě hrálo dvoukolově, celý víkend. Odjelo se v sobotu do Znojma a druhý den se hrálo v Brně. A pokud se v sobotu vyhrálo, tak se to večer náležitě oslavilo. Druhý den ty zápasy potom za moc nestály (smích). Teď už si to nedokážu představit, že by se někam jelo, po zápase bychom vychroupli osm piváků a druhej den na plac. Zaplať pánbůh, že jsou ty doby pryč. Ikdyž, na druhou stranu, taky to do sebe něco mělo (smích).

Co bys poradil budoucím trenérům, kteří plánují přechod z hráčské kariéry do trenérského světa?

JK: Podle mě je nejdůležitější první krok, který celý trenérský mechanizmus nastartuje. Kluci ve vás jako trenéra musí věřit. Hlavně musí vidět, že věci, které jste si řekli, fungují. Dále je dobré již od začátku nastavit pevné mantinely. Zůstat kamarádem samozřejmě, ale přeci jen, už nejste spoluhráčem, ale jejich trenérem. Tedy určitá úcta, respekt, vážnost by tam rozhodně měla být, a to možná z obou stran. Jednou z nejdůležitějších věcí je vzájemná komunikace. Řešit problémy hned a z očí do očí. Trenér je součástí týmu, hráči mají rádi a motivuje je, když vidí svého trenéra, jak s nimi prožívá zápas, chvíle radosti, napětí, ale ty špatné chvíle. 

Co bys chtěl vzkázat hráčům a fanouškům na rozloučenou?

JK: Všem bych tímto chtěl nesmírně poděkovat za to, že mě rozvíjeli jako hráče, ale i jako osobnost. Vím, že to někdy semnou, se starým dědkem nebylo jednoduchý, ale každé chvíle strávené na palubovce i mimo ni, v tak skvělý partě, jakou Ústí vždycky mělo, mě motivovalo k tomu, abych vydržel hrát co nejdéle. Za to všechno vděčím právě spoluhráčům a také samozřejmě ústeckým fanouškům, kteří jsou prostě nejlepší. Jsem nesmírně hrdý a šťastný, že jsem mohl hrát v domácím prostředí, před našimi skvělými fanoušky, kteří nám hráčům vždy dávali speciální motivaci, energii a jsou vždy naším šestým hráčem na hřišti. 

Ještě díky Všem a snad někdy naviděnou!

Koňas 69 

Autor: Jiří Horák