Míro, ústečtí fanoušci tě mohli vidět na střídačce Ústí, dokonce jsi i do pár utkání zasáhl. Co říkáš na semifinálové vypadnutí?

Zdravím čtenáře, ano měl jsem střídavé starty do Ústí, abych v případě postupu kluků do finále nebo baráže mohl pomoci k vybojování postupu do superligy. Semifinálové vypadnutí mě moc mrzelo, cítil jsem z týmu, že na ten postup mají a ten chtíč u nich šel znát. Myslím si, že nepostoupil lepší tým, ale o něco málo zkušenější, a o to více to vypadnutí mrzí. Věřím, že když se udrží kostra týmu, tak mají kluci na to postoupit příští sezónu.

Celou sezonu jsi nastupoval za superligovou Mladou Boleslav, zároveň jsi naskočil do 1. ligy, v čem vidíš největší rozdíly mezi těmito soutěžemi?

Největší rozdíl vidím asi v rychlosti. Zatímco v první lize máš na všechno spoustu času, tak v superlize je na zádech stále protihráč a musíš se tím pádem rychle rozhodovat a jednat. Velkou roli hrají i zkušenosti, kterých v superlize najdeme nespočet. 

Schoval sis míčky za první gól v superlize a v playoff? 

Ano, míček za první gól jsem si schoval a věnoval ho babče, která mě vždy podporovala a tento úspěch by sdílela semnou, ale bohužel tu už s námi není. A za gól v playoff, tyvado, co si tak uvědomuji teď, tak v návalu emocí po vstřelení gólu jsem si ho zapomněl vzít a teď mě to trošku mrzí. :D 

Máte za sebou náročnou sérii se Spartou, kde jsi také potkal pár ústeckých odchovanců. Hecovali jste se?

S Kostrou jsem v lehkém kontaktu byl, ale žádné hecovačky extra nebyly. Jen jsme si spíš říkali, jak se na tu sérii těšíme, že o to více to bude zajímavější pro nás, jelikož se tam potkáme. Jakmile jsme vstoupili na hřiště, tak jsme přeci jen soupeři, a to kamarádství musí chvilku počkat, ale nic zákeřného se tam samozřejmě neobjevilo. Po sérii jsme si podali ruce a jsme zas přátelé jako před začátkem série. 

Před Tebou je asi největší florbalové utkání dosavadní kariéry. Jak se na něj těšíš a cítíš nervozitu?

Těším se na něj neskutečně! Jako malý, když jsme se s klukama a rodiči jezdili dívat na superfinále do O2 arény, jsem vždycky snil, že si tam jednou taky zahraju. Teď se mi ten sen plní a zároveň i jeden z mých cílů, který jsem si nastavil ve své kariéře. Tak snad doufám a věřím v to, že to bude se šťastným koncem. Nervozitu zatím nepociťuji, ale obávám se, že to přijde, až poprvé vstoupím na hřiště před zaplněnou O2 arénou. Uvidíme, ale nemůžu se dočkat! 

Díky za rozhovor a držíme palce!

Autor: Jiří Horák